Každé ráno to bylo stejné. Soused Jan a já, vycházíme z domu, nastupujeme do našich aut a zdravíme se. “Krásné ráno,“ řekne on. “Ano, konečně trochu rozumné počasí,“ odpovím s úsměvem, a oba se rozjedeme do práce. Nijak výrazně se nevybavujeme, jenom pár zdvořilostních frází, jak se sluší a patří. Ale minulý týden to bylo jinak. Jan se zastavil a zahleděl se na moje kola. “Vy ještě nemáte přezuto na zimní pneumatiky?“ zeptal se s překvapením v hlase. “Vždyť je to povinné, ne?“ Usmál jsem se. Věděl jsem, že má na mysli bezpečnost, ale zrovna v tomhle se mýlil.